Sedí manžel dvě hodiny na chodbě před operačním sálem.
Po strašně dlouhý době se otevřou dveře a na chodbu vstupuje
unavenej smutnej chirurg.. Pomalu si přisedne k
zhroucenému manželovi a tichým hlasem říká:
”Dělali jsme co jsme mohli, ale vaší paní upadla do komatu…
Manžel vytřeští voči a ptá se: ”Co já ted budu dělat??”
Doktor: ”No, budete se muset o ni denně starat… každý dvě
hodiny ji otáčet, aby neměla proleženiny, krmit ji hadičkou s umělou
výživou, vyměňovat ji plíny, když se pomočí a umývat
jí, když se pokadí… budete na ni muset vlídně
mluvit, protože je možné, že všechno vnímá a ona se třeba za
dvacet let z komatu probere, usměje se na vás a může
do něj znova ihned upadnout na dalších pár let…
Chlap mezitím zežloutl, zfialověl, zezelenal a totálně se
rozklepal…
Doktor ho kamarádsky poplácá po ramenech a
říká: ”Nebojte se, dělám si prdel…samozřejmě zemřela..”