Bývalý předseda stranické organizace KSČ ve Výzkumném ústavu pro výrobu kladiv jde v lednu 1990 kolem opět přejmenovaného Masarykova nádraží. Najednou má takové divné mravenčení; zastaví se, když v tom těsně před něj žuchne ze střechy nádraží taška. Uplyne měsíc, kdy marně hledá práci. Přechází na zelenou silnici před Úřadem pracovních příležitostí, něčeho se lekne, zastaví se, když tu se z vedlejší ulice vyřítí stará Tatrovka a profrčí mu těsně před nosem. Za měsíc zmešká autobus na brigádu, kterou si našel; ten nabourá, tři lidi jsou těžce zraněný.
Marxistovi je to nějaké divné. Jako by ho chránil anděl strážný. Tak ho zkusí zavolat: „Andělíčku můj strážníčku, ukaž se mi, chtěl bych ti poděkovat.“
Objeví se jeho anděl strážný, celý ve stříbrném brnění a s bílými křídly z nejjemnějšího peří. Marxista se ho ptá: „To tys mne zachránil před nádražím?“ „Ano, to jsem byl já.“ „A zachránil jsi mne i na té křižovatce, kde jsem přecházel na zelenou?“ „Ano, to jsem byl já.“ „A dnes si mne zachránil znovu?“ „Ano, to jsem byl já, to jsem hodný anděl, že ano?“
Marxista se anděla vrhne a začne ho mlátit. „Proč, proč mne za všechnu moji pomoc biješ?“ ptá se nešťastný anděl.
Marxista zasadí andělovi poslední ránu: „Jo, a kde jsi byl, když jsem vstupoval do strany, co?!“